MENU

Cesta za sluncem

O PSYCHOTERAPII

Mám zkušenost, že lidé často nevědí, co mohou od psychoterapie očekávat, k čemu jim může být dobrá. V následujícím textu jsem se snažil uvést informace, které by mohly odpovědět na časté dotazy a úvahy, které od klientů a zájemců o psychoterapii slýchám.
Do ambulance přicházejí klienti s psychickými poruchami, ale také psychickými obtížemi, které souvisejí s prožívanou zátěží, přirozenými životními změnami, či přechodovými obdobími. Často jde také o psychické reakce na dlouhodobější problémy v partnerských či rodinných vztazích nebo partnerské krize.
Pokud si člověk neví rady, přetrvává špatná nálada, jeho potíže začínají ovlivňovat prožívání a snižují kvalitu života, je vhodné vyhledat pomoc odborníka. Je to dostatečným indikátorem pro vhodnost psychologické pomoci. Nemusí se potom už zabývat tím, zda jsou nebo nejsou jeho obtíže dost výrazné.      
Pokud se necítíme psychicky dobře, nemusí jít vždy o nějakou poruchu. Často jde o reakce duše, která nás takto informuje o tom, že došlo k jejímu přetížení, něčeho se nedostává ,nebo je naopak něčeho už příliš. Tak jako si nemusíme vědět rady se svými tělesnými neduhy a nedokážeme si naordinovat to, co nás tělesných obtíží zbaví, stejně tak si nemusíme vědět rady se svými duševními bolestmi a obtížemi. Ty psychické přitom bývají stejně obtížné a nepříjemné jako ty tělesné, někdy jsou i méně snesitelné. 
V psychoterapii nejde jen o vypovídání se, které může být uvolňujícím počátkem celého procesu. Mechanismy podílející se na vzniku psychických obtíží, jako jsou například úzkosti, se mohou vyvíjet delší dobu nebo dokonce řadu let. Je třeba je postupně odhalovat a zpracovávat v celém a jedinečném kontextu životního příběhu člověka. Proto je často důležité dlouhodobější a systematické terapeutické setkávání. Duše je složitý systém, který má oblasti, do nichž lze často nahlédnout jen za pomoci průvodce terapeuta, který zná cestu. K tomu mu slouží kromě vzdělání také především absolvované vlastní sebezkušenosti a supervize, jež jsou nedílnou a nutnou součástí každého terapeutického výcviku. Důležité jsou také teoretické znalosti získávané v rámci celoživotního vzdělávání.
Ke změně prožívání a ústupu obtíží potom dochází postupně, důležitá je přitom motivovanost a vůle každého vydat se na cestu sebepoznávání. Jen v omezené míře může klient očekávat, že mu terapeut přímo a okamžitě poradí, co má dělat. Obecně lze předpokládat, že pokud se něco vyvíjí měsíce či roky, nelze to vyřešit během několika terapeutických sezení. Terapie také nedokáže vždy vyřešit všechny obtíže, se kterými člověk přichází. Většinou mu pomůže nalézt cestu a nastartovat tak potřebnou změnu, která postupně k řešení jeho potíží povede. Vynaložená práce na sobě potom přináší ovoce v podobě kvalitnějšího života a úpravu nejen psychického prožívání, ale často i mírnění tělesných obtíží.
Každá psychoterapie nemusí být dlouhodobá. Často také stačí, aby si klient na základě dialogu a zpětné vazby uvědomil souvislosti svých obtíží, jež bývají spíše krátkodobé nebo jsou reakcí na konkrétní situace, a dokázal je tím lépe řešit. I zde je však třeba počítat s jeho aktivním postojem k celému procesu terapeutického setkávání.
Samozřejmě je zároveň terapeut připraven poskytnout potřebnou podporu a pomoc při zvládání těžkých životních situacích, kterými je klient vyčerpán a které jsou pro něj již nadlimitní. V takových situacích se může ocitnout každý. V případě nutnosti poskytne také odkaz na psychiatrickou péči.
V případě, kdy tedy psychické obtíže člověku významně znemožňují a komplikují jeho fungování při každodenních aktivitách, je vhodné kombinovat psychoterapeutickou péči s psychiatrickou medikací. V tom případě je třeba kontaktovat psychiatra, který se právě medikamentózní léčbou zabývá. Psychiatr a klinický psycholog většinou spolupracují a pokud je třeba, odkazují klienty jeden na druhého.
Při prvním kontaktu se klient s terapeutem domluví, zda mu právě on může s jeho situací pomoci, nebo je třeba vyhledat jiného specialistu či poradce.
Ohled na psychické prožívání a jeho složitost je v porovnání s dobou minulou již tolerantnější a ohleduplnější. Těm, kteří jsou schopni vnímat své pocity a připustit přitom, že si někdy také neví rady, se potom otevírá přístup k osobnostní zralosti, spokojenosti v mezilidských vztazích a tím kvalitnějšímu životu. Citlivost k vlastnímu prožívání, schopnost nahlédnout svá bolavá místa, vypořádat se s nimi a zodpovědně přistoupit k výzvám své duše, je totiž podstatou osobnostního vývoje. 
Člověk zrovna nemusí mít dostatek sil, aby se se svým trápením vypořádal jinak než tím, že odmítá u sebe i ostatních vše, co by mu jeho duševní trápení mohlo připomínat. Potom je na místě respekt a snaha o pochopení.
Nakolik budeme svou duši respektovat a poznávat její rozmanitost, nebo se jí uzavřeme a nebudeme vnímaví k jejím sdělením, záleží jen na nás. Počítejme však s tím, že na základě našeho přístupu k ní se bude odvíjet celý náš život. Neboť duše je jeho ústředím.
 
  

Mám zkušenost, že lidé často nevědí, co mohou od psychoterapie očekávat, k čemu jim může být dobrá. V následujícím textu jsem se snažil uvést informace, které by mohly odpovědět na časté dotazy a úvahy, které od klientů a zájemců o psychoterapii slýchám.

Do ambulance přicházejí klienti s psychickými poruchami, ale také psychickými obtížemi, které souvisejí s prožívanou zátěží, přirozenými životními změnami, či přechodovými obdobími. Často jde také o psychické reakce na dlouhodobější problémy v partnerských či rodinných vztazích nebo partnerské krize.

Pokud si člověk neví rady, přetrvává špatná nálada, jeho potíže začínají ovlivňovat prožívání a snižují kvalitu života, je vhodné vyhledat pomoc odborníka. Je to dostatečným indikátorem pro vhodnost psychologické pomoci. Nemusí se potom už zabývat tím, zda jsou nebo nejsou jeho obtíže dost výrazné.      

Pokud se necítíme psychicky dobře, nemusí jít vždy o nějakou poruchu. Často jde o reakce duše, která nás takto informuje o tom, že došlo k jejímu přetížení, něčeho se nedostává ,nebo je naopak něčeho už příliš. Tak jako si nemusíme vědět rady se svými tělesnými neduhy a nedokážeme si naordinovat to, co nás tělesných obtíží zbaví, stejně tak si nemusíme vědět rady se svými duševními bolestmi a obtížemi. Ty psychické přitom bývají stejně obtížné a nepříjemné jako ty tělesné, někdy jsou i méně snesitelné. 

V psychoterapii nejde jen o vypovídání se, které může být uvolňujícím počátkem celého procesu. Mechanismy podílející se na vzniku psychických obtíží, jako jsou například úzkosti, se mohou vyvíjet delší dobu nebo dokonce řadu let. Je třeba je postupně odhalovat a zpracovávat v celém a jedinečném kontextu životního příběhu člověka. Proto je často důležité dlouhodobější a systematické terapeutické setkávání. Duše je složitý systém, který má oblasti, do nichž lze často nahlédnout jen za pomoci průvodce terapeuta, který zná cestu. K tomu mu slouží kromě vzdělání také především absolvované vlastní sebezkušenosti a supervize, jež jsou nedílnou a nutnou součástí každého terapeutického výcviku. Důležité jsou také teoretické znalosti získávané v rámci celoživotního vzdělávání.

Ke změně prožívání a ústupu obtíží potom dochází postupně, důležitá je přitom motivovanost a vůle každého vydat se na cestu sebepoznávání. Jen v omezené míře může klient očekávat, že mu terapeut přímo a okamžitě poradí, co má dělat. Obecně lze předpokládat, že pokud se něco vyvíjí měsíce či roky, nelze to vyřešit během několika terapeutických sezení. Terapie také nedokáže vždy vyřešit všechny obtíže, se kterými člověk přichází. Většinou mu pomůže nalézt cestu a nastartovat tak potřebnou změnu, která postupně k řešení jeho potíží povede. Vynaložená práce na sobě potom přináší ovoce v podobě kvalitnějšího života a úpravu nejen psychického prožívání, ale často i mírnění tělesných obtíží.

Každá psychoterapie nemusí být dlouhodobá. Často také stačí, aby si klient na základě dialogu a zpětné vazby uvědomil souvislosti svých obtíží, jež bývají spíše krátkodobé nebo jsou reakcí na konkrétní situace, a dokázal je tím lépe řešit. I zde je však třeba počítat s jeho aktivním postojem k celému procesu terapeutického setkávání.

Samozřejmě je zároveň terapeut připraven poskytnout potřebnou podporu a pomoc při zvládání těžkých životních situacích, kterými je klient vyčerpán a které jsou pro něj již nadlimitní. V takových situacích se může ocitnout každý. V případě nutnosti poskytne také odkaz na psychiatrickou péči.

V případě, kdy tedy psychické obtíže člověku významně znemožňují a komplikují jeho fungování při každodenních aktivitách, je vhodné kombinovat psychoterapeutickou péči s psychiatrickou medikací. V tom případě je třeba kontaktovat psychiatra, který se právě medikamentózní léčbou zabývá. Psychiatr a klinický psycholog většinou spolupracují a pokud je třeba, odkazují klienty jeden na druhého.

Při prvním kontaktu se klient s terapeutem domluví, zda mu právě on může s jeho situací pomoci, nebo je třeba vyhledat jiného specialistu či poradce.


Ohled na psychické prožívání a jeho složitost je v porovnání s dobou minulou již tolerantnější a ohleduplnější. Těm, kteří jsou schopni vnímat své pocity a připustit přitom, že si někdy také neví rady, se potom otevírá přístup k osobnostní zralosti, spokojenosti v mezilidských vztazích a tím kvalitnějšímu životu. Citlivost k vlastnímu prožívání, schopnost nahlédnout svá bolavá místa, vypořádat se s nimi a zodpovědně přistoupit k výzvám své duše, je totiž podstatou osobnostního vývoje. 

Člověk zrovna nemusí mít dostatek sil, aby se se svým trápením vypořádal jinak než tím, že odmítá u sebe i ostatních vše, co by mu jeho duševní trápení mohlo připomínat. Potom je na místě respekt a snaha o pochopení.



Nakolik budeme svou duši respektovat a poznávat její rozmanitost, nebo se jí uzavřeme a nebudeme vnímaví k jejím sdělením, záleží jen na nás. Počítejme však s tím, že na základě našeho přístupu k ní se bude odvíjet celý náš život. Neboť duše je jeho ústředím.